PRVNÍ ADVENT

První advent je za námi. Když se přenesu do svého dětství, mám ho ráda pořád stejně jako tenkrát. Večer se doma vše zhaslo a zapálila se první adventní svíce za zvuku adventního koncertu v televizi.

Pro mě to byl svátek a hlavně jsem pocíťovala takový ten nervozní pocit v břiše, protože byl nedělní večer a zase se blížila škola a já právě nechtěla aby ta krásná pohádková neděle skončila.
A taky se čím dál tím více blížil Mikuláš. To jsme s bratrem vždycky zpozornili a za celý rok to byly dny kdy jsme byli nejvíce hodní.

Na konci listopadu kdy se obloha při západu slunka barvila do oranžovofialova, babička s dědou mi vždy říkali, že to Mikuláš peče koláče pro hodné děti. A já tomu veřila. Věřila jsem na zázraky, které se o Vánocích ději, na Mikuláše i jeho koláče.

S bratrem jsme jednoho večera před noci kdy Mikuláš naděluje nadílku, seděli na stole u okna a koukali jak sníh padá z nebe. Čím více jsme na ten padající sníh koukali, tím více jsme měli pocit, že jedeme s celým oknem do nebe. Šeptavým hlasem ve kterém bylo skryto něco tajemného a kouzelného jsme se návzajem ptali, jak to ten Mikuláš vlastně s tím sněhem dělá. A dětským tichým hlasem jsme se uchichtávali, aby nás rodiče neslyšeli.
A kromě padajícího sněhu jsme rádi okoukavali ostatním sousedům ozdobené okna.

Mamka se s námi vypravila po městě, aby nám ukázala ozdobené stromečky. To já měla nejraději, když jsme jezdívali k babičce z města na vesnici. Lidé měli nasvícené stromečky před svými domky a já nevěděla, který mám dříve obdivovat.

Pro dnešek už dost psaní. Užívejte příchazející prosinec s vánoční atmosférou.